Jdi na obsah Jdi na menu
 


*50 RAD JAK STŘÍHAT KONĚ*

 

 

 

 

 

Připravte se

 

 

 

1 Vždy se připravte na to, že stříhání koně vám zabere hodně času - stříhání může klidně trvat dvě až tři hodiny. Nestříhejte ve spěchu a ujistěte se, že začnete včas, abyste stříhali za denního světla - pamatujte, přírodní světlo je vždy lepší než umělé.

 

 

 

2 Než začnete, zkontrolujte, zda máte všechno co potřebujete - a navíc kolečko, lopatu a koště.

 

 

 

3 Než začnete, zkontrolujte si výbavu - zkontrolujte, zda jsou v pořádku dráty a zástrčky.

 

 

 

4 Vždy stříhejte tam, kde je sucho, kde nejsou překážky, kde je dobré světlo a nekluzký povrch.

 

 

 

5 Když stříháte ve stáji, nejprve zameťte, ať není nikde sláma apod. a nezapomeňte odstranit kýble s vodou.

 

 

 

6 Pokud možno mějte při ruce náhradní mašinku, abyste mohli dokončit práci, kdyby se vaše rozbila v polovině stříhání. To je důležité, hlavně když stříháte koně, který je pod sedativy.

 

 

 

7 Mějte alespoň jeden náhradní pár žiletek, pro případ, že by se vaše během stříhání otupily. Také je můžete vyměnit, když se žiletky, které používáte, příliš ohřejí a jsou pro koně moc horké. Myslete dopředu a žiletky si nechte naostřit včas.

 

 

 

8 V zájmu hygieny se ujistěte, že mašinka a žiletky jsou čisté, než je použijete na jiného koně. Je dobré mít pro každého koně jiné žiletky.

 

 

 

9 Nestříhejte špinavého koně. bláto a špína ztěžují práci a mohou otupit žiletky. Pokud je to možné, koně před střiháním vykoupejte, ale ujistěte se, že je kůň při střihání již suchý - dobré je koně vykoupat již den před stříháním.

 

 

 

10 Nestříhejte mokrého koně, proto si čas na stříhání dobře naplánujte. Není dobré stříhat koně, kdy je zpocený po práci anebo stál celé dopoledne v dešti ve výběhu.

 

 

 

Správná výbava

 

 

 

11 Neoblékejte si vlněný svetr, protože chlupy se na něj budou lepit - a dostanou se všude. Overal se hodí nejlépe, protože zabrání tomu, aby se chlupy dostaly dovnitř. Také si vezměte silné boty s gumovou podrážkou pro vaši ochranu.

 

 

 

12 Vždy používejte ostré žiletky. Dosáhnete tak lepšího výsledku a také nebudou koně tahat, což by pro něj bylo nepříjemné a i by to mohlo zastrašit.

 

 

 

13 Koně s jemnou kůží a srstí potřebují jemné žiletky a méně silné mašinky, a naopak koně s tlustou kůží a hrubou srstí budou potřebovat silnější mašinku.

 

 

 

14 Bezdrátové mašinky s baterkou znamenají, že se nemusíte starat o dráty. Dávají více volnosti k pohybu a jsou dobré pro nervózní koně.  Nevýhodou je, že se musí dobíjet a vy se musíte ujistit, aby byly dostatečně nabité, aby se nevybily během stříhání.

 

 

 

Dobře udělaná práce

 

 

 

15 Mašinku nechte nějakou chvíli běžet, než ji přiložíte na koně.

 

 

 

16 Začněte stříhat rameno nebo nižší část krku koně, je zde méně pravděpodobné, že vás kůň kousne nebo kopne.

 

 

 

17 Hustou anebo dlouhou srst budete možná muset stříhat dva až třikrát. Nepřetěžujte mašinku příliš mnoha chlupy.

 

 

 

18 Žiletky budete muset naolejovat přibližně každých 10 minut během stříhání, a zkontrolujte si, zda nejsou ucpané chlupy anebo příliš horké.

 

 

 

19 Aby nebyly vidět čáry používejte dlouhé tahy s rovnoměrným tlakem a každý tah ještě jednou překryjte. Také pamatujte na to, že srst se po stříhání srovná až asi za dva dny.

 

 

 

20 Chcete-li si vyznačit plochu pod sedlem nebo dečkou, kterou nebudete chtít stříhat, můžete na koně položit sedlo a označíte si okraje křídou anebo stříhejte přímo kolem sedla. V tom případě si nechte malý kus rezervy, který opravíte později. Je důležité, aby tento střih měl správnou velikost a byl na správném místě - když skončíte, tenký pruh chlupů by měl lemovat okraj sedla.

 

 

 

21 Používejte křídu anebo mýdla na sedlo  k označení střihu, kde se koni ponechává srst ve tvaru deky. Spodek sedlové dečky ukazuje spodní okraj střihu.

 

 

 

22 Používejte uzlíčky na provázku k měření délek, tak by střih byl stejný na obou stranách.

 

 

 

23 Když je chladno, začněte stříhat hlavu a krk a zbytek ponechte na konec, aby koni nebyla zima.

 

 

 

24 Při stříhání průběžně zametejte podlahu, protože chlupy způsobují, že podlaha je kluzká a to by mohlo způsobit nehodu.

 

 

 

25 Když stříháte oblouk nebo křivku, otáčejte mašinku tak, abyste vždy stříhali proti směru chlupů.

 

 

 

26 Abyste získali přesnou rovnou linii, držte mašinku vertikálně ke koňskému tělu.

 

 

 

27 Natáhněte přední nohu koně dopředu, abyste natáhli kůži mezi nohami. To tuto oblast více zpřístupní a zabraňuje tomu, aby se kůže zachytila o žiletky.

 

 

 

28 Bandáž na ocas pomůže udržet ocas z cesty, když stříháte zadek a zadní nohy.

 

 

 

29 Když stříháte vnitřek zadní nohy, lépe na svou práci uvidíte, budete-li stříhat z opačné strany. Držte přitom ocas, stůjte blízko vedle koně a dejte pozor!

 

 

 

30 Při stříhání zadní nohy položte jednu ruku na hlezno, abyste cítili, kdyby kůň chtěl kopnout.

 

 

 

31 Opřete-li se o koně, můžete jej odradit od kopnutí.

 

 

 

32 Nejlepší je začít stříhat zadní nohy tak, že se postavíte za koně a začnete stříhat ve výši cca jedné šíře dlaně nad hleznem.

 

 

 

33 Mějte po ruce asistenta, který podrží přední nohu koně, abyste zabránili pohybu, kopání a neklidnému stání. To je velice dobré, když stříháte ostatní nohy. Asistent by měl stát v rovnováze s mírně rozkročenýma nohama a držet přitom jednou rukou kopyto a druhou rukou podpořit koleno. Při práci na zadní noze zvedněte přední nohu na té samé straně, protože koně mohou stále kopnout, když stojí na diagonálním páru nohou.

 

 

 

34 Pod hřívu se vám nejlépe bude stříhat, když ji dáte na druhou stranu a budete stříhat 1 cm pod kořeny.  Omylem střižená hříva poroste zubatě.

 

 

 

35 Když stříháte nervózního koně, nejprve se ho dotýkejte mašinkou aniž by byla zapnuta, aby si kůň na ni zvykl. Mašinku zapněte, aniž byste se s ní koně dotýkali a nechte ho, až si zvykne na zvuk. toto možná budete muset opakovat několik dní, než se kůň přestane bát.

 

 

 

36 K tomu, aby si vystrašený kůň zvykl na zvuk mašinky, je také dobré, když stříháte vedle něho koně, který se nebojí. Kůň se tak dozví, že se stříhání nemusí bát. V tomto případě se ale ujistěte, že nervózní kůň klidnému nemůže ublížit.

 

 

 

37 Důvěru koně zvýšíte tím, že mezi mašinku a tělo koně dáte svoji ruku tak, aby kůň cítil jemné vibrace.

 

 

 

38 U nervózního koně ze začátku používat mašinky menší a tišší, než si zvykne a vy budete mašinku moci vyměnit za větší.

 

 

 

39 Jestliže víte, že se kůň nechává stříhat jen obtížně ať děláte co děláte, ostříhejte nejprve obtížnější místa, než bude kůň příliš neklidný nebo žiletky horké.

 

 

 

40 Pokud se kůň hýbe, je lepší pokračovat, než mašinku opětovně nasazovat.

 

 

 

41 Během stříhání se koně dotýkejte rukou, abyste ho zároveň varovali i uklidňovali.

 

 

 

42 Když kůň negativně reaguje na zvuk mašinky, zacpěte mu uši kusem bavlny.

 

 

 

43 Při stříhání kolem hlavy je dobré koni rukou zakrýt oči.

 

 

 

44 Stříháte-li koně pod sedativy, velmi dobře se předem připravte, a označte všechny místa, než přijede veterinář. Dobré je také, aby stříhali dva lidé, každý z jedné strany - práce bude rychleji hotova. Kůň nebude potřebovat tolik sedativ a vás to vyjde levněji.

 

 

 

45 Dejte koni při stříhání deku a i po stříhání kůň má stát pod dekou, aby nenastydl.

 

 

 

46 Po skončení koně vyčistěte a přejeďte ho vlhkým a horkým ručníkem. Když to dovolí počasí, je dobré koně vykoupat.

 

 

 

 

47 Střih vybírejte podle toho, jakému účelu kůň slouží. Téměř cele se stříhají koně, které hodně pracují, a jen trochu koně, kteří jsou většinou ve výběhu.

 

 

 

48 Stříhat můžete v zimě podle potřeby, ale nestříhejte koně, jakmile má letní srst, stříhání by ji zkazilo.

 

 

 

49 Malá mašinka se vyplatí na těžce dosažitelná místa v hlavě.

 

 

 

50 Využijte svou mašinku co nejvíce. Lépe se s ní například zastřihává konec ocasu než nůžkami. Také se dá využít ke stříhání řídké hřívy.

 

 

 

 

*Pomoc při kašlání koní*

 

Terapie chronického kašle - dušnosti.

Při ranním nebo večerním krmení jsme jednoho dne zaslechli zakašlání koně. Ze zdánlivě nevinného kašle, kterému jsme nevěnovali pozornost se může však rychle vyvinout kašel chronický. Potom je každá rada drahá. Co můžeme udělat se samotným pacientem a se stájovým prostředím, to je námět této stati o zdravotní problematice koní.
V tomto článku se budeme zabývat onemocněním, které chovatelé znají pod názvem d u š n o s t - oficiálně chronické obstruktivní onemocnění plic ( mezi veterináři je vžitá zkratka COPD z anglického originálu "chronic obstructive pulmonary".
Dušnost je definována jako dýchací potíže, zapříčiněné chronickým neléčitelným stavem onemocnění plic nebo srdce anebo obou orgánů společně. Dušnost je příčinou nejdříve jen snížené výkonnosti koně, později i zhoršení výživného stavu a může končit vyřazením - utracením koně.

Příčiny - podle současných poznatků se jedná o opožděnou alergickou reakci na vdechnuté antigeny, především prachové částice sena nebo slámy, určité druhy plísní a antimycety, které rostou na vlhkém seně. Nesmíme zapomenout, že i kryté jízdárny, které nemají zabezpečené vlhčení mohou být významným zdrojem těchto částic, které kůň při intenzivním tréninku vdechuje. Ale i nevhodně umístěné otevřené boxy v blízkosti průmyslové koncentrace produkující prachový spad nebo stavebních firem mohou být potencionálním zdrojem vzniku dušnosti. S tímto problémem se potýkají např. na západě jezdecká centra ve velkých městech situovaná v tzv. průmyslových zónách. Potom se onemocnění vyvíjí stejně jako u pracovníků rizikových profesí (štěrkovny, pískovny, betonárky, vápenky, lomy apod.). Vedle endotoxinů a jiných nespecifických dráždivých látek hraje důležitou roli i dědičná imunodeprese na plísně a pyly. Ty se právě ve velkém množství nachází v seně a slámě. Potom nezbývá nic jiného než seno nahradit v létě zeleným krmením, v zimě senáží, siláží, popřípadě seno před krmením kropit vodou . Slámu vyměnit za hobliny, řezaný papír nebo gumové matrace. Na západě jsou k dispozici odprašovací čističky na seno a slámu.

Diagnostika - jedinou průkaznou diagnostickou metodou pro stanovení COPD je endoskopie.Existují však i jiné příznaky, které mohou mnoho napovědět.
V časných stádiích COPD koně kašlou na začátku práce nebo během zátěže. Pokud zátěž pokračuje, kašel ustává. Právě v těchto stádiích má majitel šanci zabránit tomu, aby se onemocnění rozvinulo a způsobilo další problémy. Dýchací potíže se projeví změněným typem dýchání - dvojfázovým výdechem s vyšší dechovou frekvencí. Při zjišťování choroby plic musíme vyloučit stenózy v horních dýchacích cestách, překážku nadměrným naplněním břicha, zvětšení jater, onemocnění dýchacích svalů, rupturu bránice, anemií, onemocnění srdce. Musíme prokázat neléčitelnost. Musí být vyzkoušeny kortikosteroidy, testace atropinem nebo jiného bronchodilatátoru.
Vzhledem k obstrukčním změnám v plicích, kůň není schopen při jednom nádechu přijmout a krví předat dostatečné množství kyslíku, dochází k hypoxemií. Aby tento nedostatek vyrovnal, začne nadměrně prohlubovat dech. V plicích se hromadí abnormální množství vzduchu, které brání dalšímu nadechnutí. Proto se do výdechu zapojí i břišní svaly a ty jako pumpa tlačí vzduch z plic ven. Kůň dýchá velmi usilovně, dme se mu hrudník i břicho, nozdry se rozšiřují až je vidět chřípí. Později se vyvíjí tzv. dýchavičná stružka - rýha za posledním žebrem. Dalším příznakem je bílý zpěněný výtok z nosu a chronický nebolestivý kašel, který se zhoršuje během krmení nebo krátce po zátěži. Koně nemocní COPD se nikdy nevyléčí a pouze prevence je jedinou spolehlivou cestou jak se tomuto onemocnění vyhnout.

Farmakoterapie - použitá léčiva musí ovlivnit tři základní příčiny onemocnění:
zahlenění
spasmus dýchacích cest
zánět a imunoreakci

1/ sekretolytika - vyloučení hlenu: u COPD se vždy zvětšuje sekrece hlenu a je proto nutné zlepšit jeho vylučování a na druhé straně omezit jeho sekreci. Mezi tyto preparáty patří bromhexin, dembrexin (Sputolysin). Jako účinné sekretolytikum je acetylcystein, který můžeme podávat poměrně dlouhou dobu krmivem, aniž bychom se obávali vedlejších negativních účinků. Tyto preparáty jsou sice pro koně dostupné, ale speciálně pro zvířata nevyráběné, proto si musíme pomoci humánními výrobky. Rovněž inhalace (mlžení) solného roztoku (sterilního) má stejný účinek.


2/ bronchospasmolytika - jako spasmolytikum dýchacích cest je atropin . Vedle svého silného účinku není však vždy použitelný, protože musí být transportován přímo do plic. U koní se dá využít Ipatroiumbromid Spray používaný v humánní medicíně, jeho aplikace však vyžaduje respirační masku na koně, přes kterou tento medikament vdechuje. Druhou skupinou léčiv , která uvolňuje dýchací cesty jsou - 2 mimetika, která stimulují 2 receptory dýchacích cest. Tyto medikamenty omezují produkci hlenu, usnadňují vylučování a brzdí produkci zánětlivých látek. Sem patří Clenbuterol (Ventipulmin), který se může podávat krmivem. I zde můžeme použít řadu preparátu z humánní medicíny hlavně ve formě inhalačních sprajů (Theophylin, Salmeterol).


3/ protizánětlivé preparáty - tato skupina je založena na účincích mobilizace imunitního systému. Tyto zánětlivé a imunodepresní procesy souvisí s uvolňováním histaminu, které jsou příčinou spasmu bronchů. Současně dochází k otoku sliznic, takže dýchání je velmi ztíženo a dochází k rozvoji COPD - abdominálního dýchání - dušnosti . Kortisonové preparáty mají účinek jak protizánětlivý, tak ochranný. Omezují produkci zánětlivých buněk a podporují průnik protizánětlivých látek, ochraňují receptory dýchacích cest, zabraňují spasmu a redukují produkci sekretu. Nesteroidní protizánětlivé látky- Equipalazone - preparát, který se rovněž může aplikovat krmivem. Jeho účinek na terapii COPD je však malý. Brzdí sekreci prostaglandinu E2, které působí jako spasmolytikum a proto jeho vliv je spíše negativní.


Antalergika - Cromolyn (Dinatriumcromoglycáte) má vliv pouze ve formě spraje nebo inhalační, protože musí působit přímo na plicní epitel a sliznice. Klasická antihistaminika jsou při COPD neúčinná.
Antibiotika - u COPD se bakterie mohou nacházet pouze jako sekundární infekce v hlenu, ale nejsou jeho primární příčinou. Proto, pokud máme koně pod bakteriologickou kontrolou s negativním výsledkem - můžeme se bez jejich aplikace obejít.
Inhalace - problém převedení účinných látek do aerosolové formy je hlavně ve velikosti partikulí v kapičkách. Pokud jsou malé, jsou hned výdechem opět vylučovány.Pokud jsou velké, zůstávají v horních dýchacích cestách a nedostanou se do spodních cest. Vývojem respiračních masek je možné rozšířit spektrum o humánní preparáty. Ty mají odpovídající velikost partikulí a žádaný průnik do dýchacích cest. Délka aplikace se pohybuje od 2-5 min. Inhalační preparáty by měly obsahovat kombinaci účinných látek (kortison, bronchodilatans a antialergikum) a mít co nejméně vedlejších účinků. Tyto preparáty jsou zatím však pouze v humánní praxi a proto pro léčbu koní neúměrně drahé.
Výplach plic - u extrémně zahleněných plic se nabízí výplach dýchacích cest. Nejedná se však o vlastní průplach dýchacích cest , ale o infúzi až 30 l tekutin do krevního oběhového systému. Takto zavodněný organismus se snaží vyloučit nadbytečnou tekutinu všemi možnými cestami. Proto se také rozpouští hlen a volně odtéká z dýchacích cest. Přestože se koni asi na 3 dny uleví COPD to nevyléčí a pouze dojde ke krátkodobému zklidnění procesu.
Pohybování - hraje při terapii COPD významnou roli. Naproti akutním onemocněním dýchacích cest, kdy koně naopak potřebují klid u COPD je aktivní pohyb a tím i dýchacích cest nutný! Pokud kůň není pohybován stěžuje se vylučování hlenu a tím kůň je nucen aktivněji zapojit dýchací svaly hrudního koše. Klesá tak výměna vzduchu v plicích a ty postupně kolabují. U koní, kteří již mají dýchavičnou stružku, je jejich zátěž samozřejmě limitována.
Alternativní metody - také tzv. alternativní medicína při terapii COPD může sehrát pozitivní roli. Homeopatika a tradiční čínská akupunktura může být úspěšná. Je nutné však říci, že reakce pacientů je individuální a limitovaná.
Souhrn - jak jsme se již výše zmínili, COPD je neléčitelná. Nejlepší terapií je prevence tohoto onemocnění. Prvním krokem je zabezpečit správné mikroklimatické podmínky ve stáji. Kůň, jako stepní zvíře, se pohyboval neustále na vzduchu. Člověk mu "zabezpečil" úplně opačný režim. 23 hod. je ve stáji a pouze 1 -2 hod. pracuje v terénu nebo kryté jízdárně. Množství plísní a prachových částic ve stáji lze omezit nebo vyloučit pravidelnou dezinfekcí stěn a podlah, při zametání vlhčit plochy, neskladovat objemná krmiva ve stáji. Ze stáje je potřeba pravidelně odklízet hnůj, aby se snížilo množství čpavku ve vzduchu. Zvláště v těchto parných dnech, kdy přestává fungovat samotížné větrání stájí, se v našich uzavřených boxech přestává vzduch prakticky pohybovat. Proudění vzduchu si můžete vyzkoušet tzv. dýmovou metodou. Preferuji proto boxy se štěrbinami i ve spodních dílech nebo lépe celomřížové. Důležitým bodem je kvalita krmiva a způsob krmení. Ventilaci vzduchu podpořit instalací ventilátorů. U tohoto onemocnění se jedná i o dědičnou predispozici. Bylo by proto žádoucí vědět při sestavování připařovacího plánu všechno o zdravotním stavu hřebce i klisny, včetně minimálně dvou generací nazpět. Zde zůstáváme mnoho dlužní v evidenci tzv. zdravotních karet. Naše pracoviště se problematikou dědičnosti chorob koní zabývá a proto vaše podklady a sdělení o projevech tohoto onemocnění např. u určitých linií budou přínosem nejen pro nás, ale později pro všechny chovatele. Chápu, že každý chovatel se raději pochlubí úspěšným odchovem, než zveřejňováním zdravotních problémů. Přesto zde nabízíme naši diskrétnost a vaši anonymitu. V dalších článcích se dozvíme o dalších onemocněních, které mají opět dědičný podklad, a proto je nutné jejich výskyt sledovat a selekčními metodami jejich výskyt snižovat nebo dokonce eliminovat. Jen tak se vyhneme dědičně podmíněným zdravotním poruchám v budoucnu a tím i nemalým finančním výdajům při jejich terapii.

 

*Sluneční úpal*

 

Léto nám (snad) přinese ještě pár horkých dnů. Ale vše má i své negativní stránky. Proto vás chci seznámit s onemocněním nazvaným sluneční úpal, tepelný úžeh.

Je to onemocnění mozku a prodloužené míchy s více či méně značnou poruchou činnosti důležitých center následkem jejich nadměrného přehřátí. Sluneční úpal vzniká při dlouhotrvajícím intenzivním přímém ozařování lebky slunečními paprsky, tepelný úžeh při nadměrné tělesné námaze ve velkých teplotách a v dusném počasí – to se týká těžce pracujících koní, ale také koní přepravovaných v uzavřených a nevětraných prostorech. Ztučnělá zvířata jsou k onemocnění náchylnější.

PŘÍZNAKY :

Onemocnění začíná silným pocením a současně nebo později malátností, zvířata slábnou, potácejí se a nakonec upadnou a nemohou sama vstát. Dále dochází k projevům vysoké horečky, zrychlenému a ztíženému dýchání, výrazně silné činnosti srdce, přičemž je puls zrychlený a slabý, spojivky jsou překrvené. Někdy dochází až k bezvědomí, jindy k excitaci – psychickému vzrušení, křečím, nutkavému pohybu dokola apod. Onemocnění se dostavuje náhle. Těžký stupeň může skončit velmi rychle (i když někdy během několika hodin až dnů) úhynem. Ve zvýšeném nebezpečí jsou zvířata trpící již dříve dechovými či srdečními problémy.

LÉČBA:

Nejdůležitější je okamžitě přerušit práci a dopravit zvíře do stínu a chladu. Dále polévat celé tělo a především hlavu studenou vodou, přikládat studené obklady na lebku, případně dát studený klystýr. Je bezpodmínečně nutné volat veterinárního lékaře! Po prodělaném onemocnění je nutno zabezpečit pacientu několik dní pracovní klid.

 

*Voda v těle*

Voda je jednoduše nejvíce zastoupenou sloučeninou v (nejen) koňském těle a je pro jeho přežití naprosto nezbytná. Zvážíme-li dospělého koně, dvě třetiny jeho hmotnosti jsou - voda. Kůň by asi mohl přežít několik týdnů bez žrádla, pokud by měl vodu, bez vody však přežije nanejvýš 4 až 5 dní.

Proto je nezbytně důležité předcházet dehydrataci (= odvodnění), ke které dochází, když kůň ztratí příliš mnoho vody z těla a není schopen tuto ztrátu nahradit. Mírná dehydratace může narušit výkonnost koně, mnohdy si vsak jezdec jejích, jinak nepatrných, příznaků nevšimne a snížení výkonnosti připisuje něčemu jinému.

Pokud se však dehydratace prohlubuje (kůň stále ztrácí z těla vodu a nemůže ji nahradit), začne se projevovat výrazněji: kůň je unavený, pomaleji reaguje na podněty, někdy může být ataktický (špatně koordinuje končetiny). U člověka je výkonnost snížená o 10 % už při ztrátě 1 % tělesné hmotnosti, u koně je to pravděpodobně více, asi 3 - 4 %.

Těžká dehydratace je smrtelná. Dochází při ní totiž k poškození ledvin, negativně ovlivňuje činnost střev a může u koní vyvolat koliku, dále dochází k poškození svalů a plic, ve kterých se zpomaluje čištění od hlenu, bakterií a mrtvých buněk. Těžká dehydratace končí mnohočetnými poškozeními různých orgánů, jejich selháním a smrtí.

Co dělá voda v těle:

Abychom pochopili veškerá rizika dehydratace, je třeba mít aspoň základní přehled o tom, k čemu je voda v těle dobrá. Vodu v těle můžeme rozdělit do dvou skupin: dvě třetiny jejího celkového objemu představuje intracelulární tekutina (= “voda” uvnitř buněk), jednu třetinu potom extracelulární tekutina (= “voda” vně buněk).
Velká část extracelulární tekutiny se nachází v trávicím traktu. Tlusté a slepé střevo koně mohou dohromady pojmout až 40 litrů tekutiny. Protože trávení není při tělesné práci tou nejdůležitější činností, může v případě potřeby být tato tekutina “přemístěna” zpět do cév, kde je v tu chvíli potřebnější.
Z toho si každý může odvodit, že další částí extracelulární tekutiny je krev. Krev, to vlastně znamená asi 60 - 70 % krevní plazmy, což je voda a v ní různé bílkoviny, minerální a jiné látky, dále je to asi 30 - 40 % krevních buněk, tj. červené a bílé krvinky. Extracelulární tekutinou je také intersticiální mok, to je tekutina ve tkáních volně mezi buňkami. Voda je dále důležitou složkou mízy, která je vlastně drenážním systémem těla, to znamená, že vrací uvolněnou tekutinu z tkání zpět do krevního řečiště. Voda v těle dospělého koně váží až 60 % jeho celkové tělesné hmotnosti, u hříbat je to až 70 - 75 %. Kůň vypije -- v závislosti na jeho velikosti, teplotě a vlhkosti prostředí a činnosti - asi 15 - 25 litru za den. Abychom byli obecnější, dospělý kůň by měl denně vypít asi 40 ml vody na kilo a den, hříbě 70 - 80 ml na kilo a den. Kromě vody však tělo vyžaduje odpovídající množství elektrolytů (= minerální soli, především chlorid sodný, fosfáty a draslík), aby bylo dostatečně hydratováno, tedy zavodněno.
Tekutinu a elektrolyty kůň získává krmením a pitím. Nejobvyklejší a nejrychlejší cestou, kudy kůň ztrácí z těla vodu, je pocení, což je vlastně u koní přirozený způsob ochlazování. Dále se voda ztrácí močí, výkaly, dýcháním a malé množství také vypařováním přes kůži.
Ztráty se zvýši při průjmu, stresu, bolesti, zátěži anebo při vzrušení. A právě všechno, co narušuje velice citlivou vodní a elektrolytovou rovnováhu, vede k dehydrataci. Jiným termínem pro dehydrataci je hypohydratace. Pojem euhydratace znamená, ze množství vody v těle je “normální”, “vyrovnané” neboli “v rovnováze”. K hyperhydrataci, což je převodnění, dochází většinou cíleně, při určitých metodách léčby, kdy kůň dostane infuzi nebo nosojícnovou sondou nadbytek tekutin. Takto se koni podávají převážně izotonické roztoky, to znamená, že mají stejnou koncentraci, čili hustotu všech rozpuštěných minerálů (solí) a jiných látek, jako tekutina v těle. To je pro rehydrataci (tedy opětovné zavodnění) důležité! Je dobré vědět, že mnohé nápoje “s bublinkami” nebo dokonce ovocné šťávy mají koncentraci vyšší než voda v těle, proto ji stahují k sobě do střeva a naopak tělo ještě více odvodní!
A jen pro srovnání něco ze života: víte o tom, že když se po prohýřené noci cítíte opravdu “na nic”, je to z 90 % způsobené právě dehydratací? Tak si zkuste představit, jak musí být pro koně po transportu nebo po delším postávání v horkém počasí hrozné podávat nějaké výkony v soutěži…

Existuje několik okolností, kdy se kůň může dostat do nebezpečí dehydratace způsobené prvotní ztrátou tekutin. Sem patři snížení příjmu tekutin, způsobené neschopností žrát či pít (například poranění čelisti nebo zubu, ucpaný jícen nebo žaludek). Také může ošetřovatel zapomenout koni naplnit vodou kbelík nebo zamrzne voda v napáječce. Pokud kůň trpí nějakou nemocí nebo bolestí a odmítá žrát, často je snížen i jeho příjem tekutin.
Ke ztrátě tekutin dochází také tehdy, když ledviny nepracují správně, když kůň trpí Cushingovým sydromem, je silně popálen, hodně krvácí, má průjem nebo je přehřátý.

Kolik vody “vypotí” takový koňský atlet?

Koně startující ve vytrvalostních disciplínách potřebují pít během soutěže. Takový kůň po vytrvalostním závodě na 100 mil (což je asi 160 km) může “zhubnout” až o 30 kg, což odpovídá 30 litrům vody. Teď si trochu zahrajeme na počty: bylo zjištěno, že kůň může vypotit až 10 litrů za hodinu. Dejme tomu, že se pohybuje rychlostí v průměru 16 km za hodinu, znamená to tedy, že 100 mil urazí za 10 hodin a vypotí až 100 litrů tekutin! (Schválně neříkám vody, protože s vodou odcházejí z těla i minerály - ale o tom později.) To je 100 kg! 70 litru nahradí během soutěže pitím, což odpovídá asi pěti velkým kbelíkům. 30 litrů, tedy 30 kg však zůstává nenahrazeno.
Bylo zjištěno pár zajímavých poznatků o ztrátě tekutin během soutěží všestrannosti. Při teplotě 15 - 20 °C a relativně nízké vlhkosti může kůň ztratit až 16 kg - většinu toho představuje voda - a to během rychlostní a vytrvalostní fáze soutěže všestrannosti. Většina z nás by předpokládala, že k největším ztrátám dojde při cross-country, ta však představuje pouhou jednu třetinu celkové ztráty tělesné hmotnosti.
V USA sledovali skupinu koní soutěžících v military. Počasí bylo převážně teplé až horké. První dva dny před drezurní zkouškou a během dne drezurní zkoušky koně vypili zhruba 38 litrů vody za den. Během dne rychlostní a vytrvalostní zkoušky však vypili jen 32 litrů. Třetí den soutěže, tedy při parkuru, množství vypité vody stouplo na 37 litru. Nejvíce vody však koně vypili po soutěži, tedy den po parkuru, a to až 39 litrů. Během dalších dvou dní vypili asi 25 litrů denně.

Jak koně snáší transport:

Problém s dehydratací může začít daleko před začátkem soutěže či závodu. Během transportu ztrácejí koně i za těch ideálních podmínek asi 2 kg za hodinu. A pokud jim nechutná místní voda nebo prostě rozrušením odmítají pít, mohou startovat docela slušně dehydratovaní. Mnozí lidé podceňují přepravu koní, dokud se něco nestane - například kůň dostane koliku. Koně lépe pijí, mají-li k dispozici vodu přímo v přepravníku. A pokud jim předložíme během cesty mokré seno nebo senáž, může to nahradit až tři čtvrtiny ztracené tekutiny.
To je další důležitá zásada: koně budou rehydratováni po napití čisté vody pouze tehdy, když ji něčím “zají”. Elektrolyty (tedy minerální soli) obsažené v krmivu totiž udrží vodu v těle. Však zkuste sami vypít půl litru čisté vody na lačný žaludek. Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat!

Nebezpečné horko:

Každý kůň, který soutěží v rychlostní či vytrvalostní disciplíně, je v jakémkoli ročním období vystaven nebezpečí stresu z přehřátí. V takovém případě může rychlý a správný zásah majitele či jezdce koně zachránit před kritickou situací.
Pracující svaly generují obrovské množství tepla a tělo má tři způsoby, jak se ho zbavit a předejit tak přehřátí:
1. kůže - krevní cévy pod kůží se rozšíří a teplo se tak odvádí z těla kondukcí
2. pocení - velice účinný chladící mechanismus. Tekutina, vytvořená v potních žlázách, se dostane na povrch kůže a vypařuje se (evaporace) a ochlazuje tak povrch kůže.
3. plíce - vydechovaný vzduch je relativně teplý a vlhký a zvířata, která se nemohou potit (například pes), se tak zbavují většiny tělesného tepla. Kůň tento způsob ochlazování využívá pouze v mezních situacích, kdy nestačí pocení.
Ochlazování je vždy účinnější, pokud je teplota a vlhkost vzduchu nižší a vane mírný větřík. Takže horké a vlhké počasí je mnohem nebezpečnější.
K dehydrataci dojde, když kůň ztratí hodně tekutin (například silným pocením) a nenahradí je napitím. Tekutina se ztrácí jak z krevní plazmy, tak i z buněk.

Jak poznáme dehydrataci:

Rozpoznat příznaky dehydratace je nesmírně důležité. Pokud tvůj kůň trpí nějakou bolestí nebo je nemocen (např. průjem), může u něj dojít druhotně k dehydrataci. Zde je pak nezbytná rychlá pomoc veterináře, zejména tehdy, jedná-li se o mladé zvíře.
Jak tedy poznáme dehydrataci?
 
  • ztrácí se elasticita kůže - vezmeme-li mezi prsty kožní řasu nad lopatkou a pustíme ji, měla by se vyhladit do 5 sekund. Každý kůň má však kůži jinak elastickou, proto je tato metoda jen velice orientační
     
  • oči jsou zapadlé - zejména při silné dehydrataci nebo u hříbat
     
  • ztráta hmotnosti
     
  • suché, malé skýbaly (“koblížky”)
     
  • lepkavý, hustý pot
     
  • snaha dýchat tlamou
     
  • celková otupělost
     
  • nezájem o pastvu a krmení
     
  • někdy zvýšená žízeň
     
  • zvýšená tepová frekvence
     
  • slabý tep
     
  • zblednutí sliznic očních spojivek a dásní, prodloužený čas plnění kapilár (na dásni přitlačíme na chvilku bříško prstu, prst oddálíme a sledujeme, jak vybělené místo opět zrůžoví, normální čas je maximálně 3 sekundy)
     
  • svalový třes (způsobený ztrátou elektrolytů)
     
  • kmitání bránice - zdá se, že srdce bije ve slabině, opět způsobené ztrátou elektrolytů
     
  • skleslost
     
  • bezvědomí
  •  

  • Když je kůň dehydratovaný:

    Pokud jsi na soutěži a během jízdy zjistíš, že je tvůj kůň dehydratovaný, ihned zpomal a přejdi do stínu, pokud možno na dobře větrané místo.
    Kůň, který se nadměrně potí, bude potřebovat nahradit elektrolyty. Místo čisté vody mu tedy dopřejeme odpovídající elektrolytový nápoj (není problém koupit, nejlépe od veterináře, elektrolytové směsi, vyrobené speciálně pro koně). Pokud však takovou směs nemáš zrovna po ruce, přidej do vody aspoň trochu kuchyňské soli. Nezapomeň, že koni takový nápoj nemusí chutnat, takže měj k dispozici vždy ještě jeden kbelík s čistou vodou.
    Je dobré změřit koni teplotu - především v horkém počasí může tělesná teplota stoupnout až na 40 °C. Avšak teplota uvnitř těla je vždy tak o dva stupně vyšší a svalová vlákna odumírají už při 45 °C! Naměříš-li u svého koně vysokou teplotu, nezapomeň zavolat veterináře, který provede potřebná opatření.
    I v případě, že je dehydratace “pouze” důsledkem nějaké nemoci, je třeba ji vyřešit přednostně (tzv. stabilizovat stav pacienta) a potom teprve léčit prvotní onemocnění.
    Veterinář pravděpodobně:
     
  • zjistí stupeň dehydratace,
     
  • rozhodne, jaký typ tekutiny koni podá,
     
  • vypočte, kolik tekutiny kůň potřebuje,
     
  • rozhodne, jak ji podá
     
  • a bude zjišťovat přítomnost jiných zdravotních problémů.
  •  

  • Existuje několik způsobů, jak zjistit stupeň (tedy i závažnost) dehydratace. Podle něho veterinář vypočte množství tekutiny, kterou má koni podat:
     
  • klinicky - např. zjištěním času plnění kapilár
     
  • vzorek krve - stanoví z něho nejčastěji poměr krvinek a plazmy (tak zjistí, jak je dehydratovaná krev), dále množství celkové bílkoviny, případně i množství močoviny a kreatininu, což jsou látky, které také poukazují na problémy s ledvinami
     
  • vzorek moči - změří její koncentraci
     
  • ostatní testy - například změří tlak krve

    Tekutinu můžeme koni podat několika způsoby:
     
  • intravenózně (= do žíly) - je to nejlepší metoda, ale vyžaduje veterinární dohled
     
  • orálně (= napitím) - levné a jednoduché, často však nepraktické, například při průjmu
     
  • nosojícnovou sondou - pouze v mírných případech, protože množství podané tekutiny je omezeno velikostí žaludku
     
  • přímo do kostní dřeně - většinou u dehydratovaných hříbat, protože jejich žíly bývají ochablé a nelze do nich nic aplikovat

    Pokud je stupeň dehydratace vysoký, je pro koně lepší zůstat v nepřetržité lékařské péči, budou se mu dávat tekutiny ve formě infuze (kapačky do žíly) a neustále bude sledován jeho stav a případné zhoršení či zlepšení. Existuje celá škála tekutin, které mu veterinář může podat, např. fyziologický roztok chloridu sodného (to je roztok kuchyňské soli o takové koncentraci, kterou má i tělesné tekutina), dále různé izotonické elektrolytové roztoky (Hartmannův roztok aj.), hypertonické roztoky nebo krev aj.

    Množství podávané tekutiny a rychlost podání je různé, většinou se podává během 12 - 24 hodin, někdy kůň musí zůstat hospitalizovaný několik dní.
  •  

     

    *Zbarvení koní*

     

        Povšimněte si, jak mají koně různě zbarvenou srst. Leckteré zbarvení se dá jen stěží pojmenovat. Naštěstí existuje kategorie, do

        kterých se různorodá zbarvení srsti dají zařadit. V Německu se u koní rozlišuje takzvaná krycí srst a ochranná srst. Krycí srst tvoří

        po celém těle koně základní barvu. K takzvané ochranné srsti patří hříva a ocas - čili žíně - a také rousy a hmatové chlupy kolem

        očí a na hubě.

     

        Podle zbarvení srsti rozlišujeme tyto základní barevné druhy koní: ryzák, hnědák, vraník a bělouš.

     

    Hnědák

    Srst hnědáka je hnědá, ocas, hříva a často také nohy jsou černé. Oči, kůži a kopyta mají tito koně tmavé - s výjimkou případu, kdy má kůň odznaky. Rozlišujeme světlého hnědáka, hnědáka, tmavého hnědáka a černého hnědáka.

     

    Světlý hnědák

    Světlý hnědáci mívají často černý hřbetní pruh. Srst je červenavá s černou hřívou, ocasem a nohami.

     

    Vraník

    Vraníci jsou relativně vzácní. Jejich srst i žíně jsou černé. Oči, kopyta a kůže mají také tmavou barvu. Existují i uhloví vraníci (jejich černá srst má modravý nádech) a vraníci, jejichž srst je v létě černá a v zimě nahnědlá (dříve se jim říkalo letní vraníci).

     

    Palomino (Izabela)

    Palomino, dříve žluťák, je vlastně žlutý ryzák. Jeho srst je vesměs žlutá, někdy došeda. Srst je světlá a kopyta také. Palomino má také zlatě zářící srst a jasně bílé žíně.

     

    Ryzák

    Má rezavou barvu srsti (barevná škála sahá od světle červené až do sytě tmavorudé někdy až do černa). Ocas a hříva jsou zbarvené stejně nebo jsou světlejší, nesmějí však obsahovat žádné černé chlupy. Oči, kůže a kopyta mají tmavou barvu. Rozlišujeme světlého ryzáka, ryzáka a ryzáka tmavého.

     

    Bělouš

    Vždy se rodí s tmavou srstí a postupně vybělují. S každou výměnou srsti vystupuje pravá barva bělouše zřetelněji. Rozlišujeme černého barevné nuance od červeného po černého bělouše.

     

    Strakoš

    Názvem strakoš označujeme koně, kteří na sobě mají spojité barevné skvrny různé velikosti. Větší bílé oblasti srsti na nepigmentované kůži se střídají s tmavými partiemi na kůže je pigmentovaná. Rozlišujeme hnědé strakoše (Skewbald), černé strakoše (Piebald) a strakaté bělouše. Často také označován jako pinto.

     

    Grošovaný bělouš

    Grošák je jedna z mnoha možných variant vybělujících běloušů. Má menší nebo větší bílé okrouhlé skvrny na šedém podkladě.

     

    Plavák

    Plavák do značné míry odpovídá zbarvením hnědákovi, jeho srst je však zbarvena žlutě, trochu došeda. Hříva, ocas a kopyta musejí být černé. Mnozí plaváci mají úhoří pruh (tak se nazývá tmavý hřbetní pruh, probíhající po páteři).

     

     

     

     

    Komentáře

    Přidat komentář

    Přehled komentářů

    Tak to je dobrý :)

    (Aňulka, 21. 2. 2009 10:21)

    Tak to je dobrý:)
    Aspoň se něčemu přiučím...
    Máte to tu moc pěkný...