Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

*Western*

 

 

Westernové ježdění má původ ve využití koně jako pomocníka při práci s dobytkem. Ve zlaté éře kovbojů, kdy byl kůň jejich hlavní pracovní nástroj a pomocník, se formovaly požadavky na ideálního kovbojského koně. Musel být odolný a vytrvalý, aby zvládnul celodenní práci pod sedlem. Musel mít pohodlné chody, aby na něm nebylo jeho jezdci zatěžko vydržet celý den. Musel mít dobrou klidnou povahu, být ovladatelný, ale také inteligentní a samostatný, když to situace vyžadovala. Musel se jistě pohybovat v terénu a nelekat se ani v nebezpečně vyhlížejících situacích. Žádaný byl cit pro krávu, tedy schopnost samostatně pracovat s určeným kusem dobytka, což značně ulehčovalo honákům práci. Musel být silný a mít dobrou stabilitu, aby dokázal udržet krávu chycenou do lasa, které bylo připevněno k jeho sedlu. Musel být rychlý a umět okamžitě měnit směr. A jistě si umíte představit, jak si jezdec cenil koně, který ho při prudkém zastavení nevymrštil ze sedla, ale naopak podsadil zadní nohy pod sebe a lehce sklouzl, aby v zápětí dokázal vystartovat požadovaným směrem, byť by to znamenalo nacválat na opačnou stranu.
Není divu, že se tyto vlastnosti koní začaly prověřovat v soutěžích. Všechny současné westernové disciplíny jsou od těchto požadavků na pracovního kovbojského koně odvozeny. Také úbor, ve kterém se ve westernových disciplínách soutěží, i výstroj koně přetrvaly: Člověk má při soutěži mít na sobě dobře padnoucí, čistý westernový oděv, k tomu patří i westernový klobouk, boty, košile nebo blůza s dlouhým rukávem, v některých disciplínách mívají jezdci přes kalhoty navlečené i dlouhé kožené pracovní nebo show chaps (dle disciplíny). Pokud jezdec používá ostruhy, musí být tyto také "kovbojské", tzn. s volně se protáčejícími ozubenými kolečky. Koně jsou předváděni s westernovým sedlem. Uzdění rovněž odpovídá tradici - při práci se používala jednoduchá páková udidla (při jednoručním vedení koně je možné druhou ruku využít k práci). Proto jsou šestiletí a starší koně vedeni jednoručně na páce, mladší koně bývají vedeni také obouručně buď na hackamore (bosalu), které je bez udidla, nebo na kroužkovém udidle.
A jaké že jsou dnešní westernové disciplíny? Královskou disciplínou, zařazenou i do Světových jezdeckých her, je reining. Škála dalších westernových soutěží je široká, u nás se jezdí western pleasure, trail, western horsemanship, western riding, superhorse, freestyle reining, barrel race a pole bending. Mladí jezdci mají také svou rychlostní disciplínu, kterou je stake race. Práci s dobytkem bychom mohli vidět v soutěžích team penning, cutting nebo working cow horse. Nejezdeckou předváděcí disciplínou je showmanship at halter.
Dále jsou oficiální hry - flag race, ribbon race, boot race, katalog race, keyhole race, Nez Perce stake race a rope race. Hry se od soutěží liší tím, že se v nich nedá získat mistrovský titul. Jedou se na čas.
Pro chovatele amerických plemen koní je také významná disciplína halter. Ta se ovšem nevztahuje jen na westernové koně, jelikož quarteři, painti a appaloosy, pro které se disciplína vypisuje, nejsou zdaleka jenom koně na western.

WESTERNOVÉ DISCIPLÍNY

 

 

 

Western Pleasure

Je z pohledu neznalce úplně jednoduchá disciplína, z pohledu jezdce či trenéra technická disciplína, do které připravit koně by mohlo být zajímavou výzvou, a z pohledu rozhodčího snad nejtěžší soutěž na rozhodování, zejména když se sejde několik přibližně stejně dobrých dvojic. O co zde běží?
Skupina koní s jezdci vjede do arény, kde se všechni koně dohromady dle pokynů rozhodčího pohybují po obvodu soutěžní arény krokem, klusem nebo cvalem, a to postupně v obou směrech. Často jsou také na konci soutěže požádáni jeden po druhém o zacouvání.
Kůň by měl být během soutěže uvolněný, reagovat ochotně a ihned na téměř neznatelné pomůcky a předvádět westernový ideál chodů koně, tedy chody v přiměřeném tempu, pravidelné a plynulé, žádné šourání nohou, ale na druhou stranu pohodlné na vysezení. Přitom by měl nést pěkně hlavu (kousíček před kolmicí, temeno přibližně v roviě kohoutku), a zároveň by měl být veden na rozumně volných otěžích. Dokáže to váš kůň, navíc v cizím prostředí, vedle cizích koní (hřebci, klisny i valaši pohromadě), s hudbou a diváky okolo arény?
Tato soutěž se nehodnotí body, rozhodčí na konci stanoví pořadí, v jakém se dvojice ideálu přiblížily, s přihlédnutím k závažnosti nedostatků, kterých si během soutěže všimnul.

 

 

Reining

 

Reining je technická, přiježděnostní, drezúrní disciplína westernového ježdění. Jsou předem stanoveny úlohy, tzv. "patterny", které můžou být na soutěžích vypisovány. Všechny patterny obsahují cval na kruzích na obě strany, přičemž větší kruhy se jezdí v rychlém a menší v pomalém cvalu. (Posuzuje se nejen tvar kruhů a schopnost předvést koně cválajícího na správnou nohu, ale také "speed control", kontrola rychlosti, schopnost koně zrychlit či zpomalit.)   Při změně vedoucí nohy se předvádí letmý přeskok. Dále se v patternech setkáme s westernovými specialitami, kterými jsou sliding stop, spin  nebo rollback. Součástí patternu je i couvání. Sliding stop (klouzavé zastavení) znamená, že kůň ze cvalu zastaví takovým způsobem, že zablokuje zadní nohy, podsadí je pod sebe a sklouzne po nich, přičemž přední nohy ještě doklusávají. Čáry, které kůň vyryje zadními nohami do písku, bývají při soutěžních předvedeních přes deset metrů dlouhé. K dobrému sliding stopu napomáhá dobrý povrch, často také mají koně speciální hladké dlouhé podkovy.
Rollback znamená ze zastavení se okamžitě otočit a bez prodlevy nacválat na opačnou stranu.
Spin je otočka na místě kolem vnitřní zadní nohy. Vnitřní zadní noha zůstává na místě, přední nohy se přes sebe překládají plynule v klusovém rytmu. Spiny bývají točeny ve velmi rychlém tempu. Velmi častým důvodem nulového skóre při reiningu je špatný počet spinů. Jezdec se v té rychlosti zkrátka o jednu otočku přepočítá.
Reining se hodnotí přičítáním a odečítáním bodů od stanovené hodnoty (70). Za velmi pěkně provedený úkon se body přičítají (max. 1½), za špatné provedení se body odčítají (největší možná ztráta je také 1½ bodu). Pokud není cvik proveden ani špatně, ani nějak vyjímečně dobře, žádné body se ani nepřidávají, ani neubírají. Dále se body dají ztratit penalizací např. za cval na špatnou nohu, neprovedení cviku na předepsaném místě apod.

 

 

Trail

Trail je přiježděnostní disciplína, která má ukázat, jak si kůň dokáže poradit s překážkami a úkoly, které mohou jezdce potkat na vyjížďce.
 Soutěžní úloha sestává z trasy s minimálně šesti překážkami, z nichž některé se opakují v každé soutěži (stavitel pakuru má povinnost tyto překážky do soutěžní úlohy zařadit). Těmito překážkami jsou branka (otevření, projití a zavření), jízda přes nejméně 4 tyče, a couvání vyznačenou trasou.
Dále se zde můžeme setkat s překážkami jako je vodní příkop, slalom, dřevěný můstek, boční chod (ustupování do strany), otočení ve vyznačeném prostoru, nebo úkol pro jezdce - přenést předmět, obléct a vysléct plášť proti dešti, nebo vybrat a vložit dopis do poštovní schránky.
Překážky, jako je plamen, houpačka, pneumatika nebo i skok přes překážku nejsou v trailu povoleny.
Při hodnocení trailu je každá překážka hodnocena od -1½ bodu do +1½ bodu, které se přičítají nebo odčítají od základního počtu 70 bodů. Dále se odčítají trestné body, hodnota penalizace je dána pravidly podle závažnosti chyby. Ač se zdá divákům tato disciplína většinou jako jednoduchá, dojít do cíle s vysokým score vyžaduje velikou dávku jezdeckého umění i schopností koně. Např. za každé lehké ťuknutí do překážky se soutěžní dvojici odečítá ½ bodu. A aby to bylo složitější, jsou zde navíc určeny hrubé chyby (např. opakované odmítnutí vjet na překážku, vyšlápnutí z překážky nebo jiné než předepsané překonání překážky), které dvojici posouvají až na úplný konec výsledkové listiny.

 

 

Western Horsemanship

 

Tato soutěž je pouze pro třídu mládež a třídu amatér. (Třída mládež - soutěžící do 18 let, třída amatér - soutěžící, kteří startují na svém koni a nepodílí se na výcviku cizích koní ani jezdců.)
Rozhodčí si vymyslí krátkou úlohu, kterou jezdci postupně předvádějí. V úloze může být požadována jízda na kruhu, vlnovce i na rovné linii, a to ve všech chodech, obraty, spiny, rollbacky, couvání, ustupování, travers na dvou stopách, přeskoky ve cvalu i kontracval. Dokonce se dá nařídit i jízda bez třmenů. Na trase jsou kužely, které vyznačují místa, kde se mají jednotlivé prvky předvést.
Rozhodčí hodnotí, jak přesně se dvojici podařilo úlohu splnit, posuzuje se sed jezdce, jemnost pobídek, reakce koně na pobídky, i vzhled (upravenost a čistotu) dvojice. Hodnocení je v rozsahu 0 - 20 bodů. Chybami se body ztrácí.
Pokud jsou dva nebo více jezdců ohodnoceni stejně, přidává se jim další úkol (zpravidla něco jako krátký western pleasure), ve kterém se skupinky jezdců se stejným score definitivně seřadí do konečného pořadí.

 

 

Barrel race

 

Barrel race je rychlostní soutěžní disciplínou, tedy jede se na čas. Zároveň patří mezi rodeové rychlostní soutěže.
V aréně jsou pro tuto soutěž postaveny tři sudy - kovové barely, které tvoří vrcholy trojúhelníka s rozměry dle pravidel. Blíž ke startovní (a zároveň cílové) čáře jsou dva sudy, dál stojí jeden sud.
Soutěžící kolem sudu projíždějí trasu v podobě jetelového trojlístku. Nejprve obkrouží oba bližší sudy, pak objedou třetí sud a jedou zpět do cíle. Za poražení sudu je pětivteřinová penalizace.

 

 

Cutting

 

V této vpravdě pracovní disciplíně má kůň ukázat, jak je schopen samostatně pracovat s teletem. Jezdec má za úkol ukázat koni, které tele ze stáda chce oddělit. Kůň by měl umět tele ze stáda vyvést, aniž by stádo poplašil. Dál má kůň za úkol tele udržet oddělené od stáda.
Jde zde o samostatnou práci koně. Jakmile kůň žene vybrané dobytče od stáda, musí jezdec povolit otěž a jakákoliv pomůcka od jezdce je trestána penalizací. Kůň má předvést, jaký má cit pro krávu (cow sense), jak dokáže předvídat pohyby dobytčete a správně na ně reagovat. Na provedení úlohy má dvojice 2,5 minuty. Bodovací stupnice je od 60 do 80 bodů.Disciplína je velice náročná. Dobrý cuttingový kůň má pohyby ovčáckého psa, pracuje samostatně nízko při zemi.

 

 

Working cow horse

Jde o u nás nejtěžší soutěž, která je kombinací práce s teletem a reiningu. Soutěž má dvě části - reined work a cow work.
Reined work představuje projetí vypsané reiningové úlohy (Pro tuto soutěž je jich pět). Hodnotí se stejným způsobem jako reining. Narozdíl od reiningu se může dvojice s nulovým skóre umístit, pokud dosáhne potřebného počtu bodů ve druhé části soutěže.
Cow work spočívá v práci s jedním dobytčetem. Časový limit pro dokončení této úlohy je 2 minuty.
Poté, co je tele vpuštěno do arény, ukáže je jezdec koni, který má začít tele soustředěně pozorovat a dávat najevo "cow sense" (viz cutting). Potom jezdec pustí tele po dlouhé stěně dopředu a musí je proti stěně nejméně dvakrát obrátit o 180o. Nakonec tele zažene do středu kolbiště a tam je žene jednou v levém a jednou v pravém kruhu.
Také tato soutěžní část je obodována od 0 do 100 bodů, kde 70 bodů je základ. Celkové skóre pro tuto soutěž je součet dosažených bodů z obou částí soutěže. Při shodném výsledku se lépe umístí ten, kdo dosáhl lepšího výsledku při práci s teletem.

 

 

Freestyle riding

 

Je to spíše show než soutěž, přestože se určuje konečné pořadí podle daných pravidel.
Každý účastník předvede v časovém limitu vlastní úlohu obsahující předepsané reiningové prvky. K úloze je hudební doprovod (který si soutěžící dodá), a předvedená úloha by měla být s hudbou sladěna.  Soutěž se jede v kostýmu odpovídajícímu hudbě a "příběhu", který jezdec předvádí.
Jezdci často využívají toho, že nejsou vázáni na povinné uzdění, a předvádějí reiningové prvky zcela bez uzdění, s volnýma rukama gestikulují a rozvíjejí děj.
Rozhodčí hodnotí nejen čistotu a kvalitu provedení reiningových prvků, ale také sehranost úlohy s hudbou a "umělecký dojem" z předvedené scénky.

 

 

Pole Bending

 

Také patří mezi rodeové soutěže. Je to soutěž na čas.
Kůň jede kolem řady šesti tyčí (vzdálenost mezi tyčemi je 6,36 m), kolem poslední se otočí a kličkuje mezi nimi zpět, kolem poslední se opět otočí a kličkuje na druhou stranu. Od poslední tyče se vrací na startovní/cílovou čáru zase podél řady.
Shození tyče se penalizuje pěti sekundami, taktéž ztráta přilby či klobouku.

 

 

 

Western riding

 

Western riding je disciplínou letmých přeskoků. Může sloužit jako přípravná disciplína pro ty, kteří se chystají jezdit reining, ale zatím se ještě nepropracovali k zvládnutí některého z jeho specifických prvků, jako jsou třeba spiny nebo rollbacky. Rozhodně tím nechci říct, že jde o nějakou lehkou nebo druhořadou disciplínu. Spíš naopak. Jde o disciplínu, která se disciplíně královské - reiningu - obtížností blíží.
V současnosti máme v pravidlech WRC čtyři úlohy (patterny), které je možné na soutěžích jet. Ve všech je přechod z kroku do klusu, z klusu do cvalu, ve cvalu provedení letmých přeskoků na předem vymezených místech, a couvání. Také je zde překonání nízké kavalety v předepsaném chodu (klus nebo cval).
Trasa je vyznačena pomocí dvou řad kuželů a kavalety. Jednotlivé kužely jsou od sebe vzdáleny 9 - 15 metrů. Koně projíždějí mezi kužely vlnovky (dle patternu) tak, aby pokaždé cválali na vnitřní nohu, tedy každá změna směru znamená nutnost provést jeden letmý přeskok.
Hodnocení je podobné jako u reiningu, liší se ale hodnoty penalty bodů. Tato disciplína je značně rychlá (téměř celá je jeta ve cvalu a jednotlivé přeskoky následují v rychlém sledu), takže se u ní rozhodčí rozhodně nenudí.

 

 

Team penning

Patří také mezi rodeové disciplíny.
Jde o soutěž s dobytkem. Aréna je rozdělena na dvě poloviny. V jedné části je dobytek, ve druhé je ohrádka o rozměrech 5 x 5 m.
Soutěže se účastní tři jezdci, kteří mají za úkol zahnat v časovém limitu 2,5 minuty vybrané tři kusy dobytka do ohrádky. Soutěžící mohou ukončit měření času i tehdy, mají-li v ohrádce méně kusů dobytka. V tom případě se ale nakonec umístí až za těmi, kterým se podařilo zahnat více kusů.
Soutěž má v pravidlech tu výjimku, že pád jezdce nebo koně neznamená automaticky diskvalifikaci týmu, jak je tomu v ostatních soutěžích.

 

 

 

 

Halter (Showmanship)

Tato soutěž je pouze pro třídu mládež (do 18 let) a třídu amatér (jednoduše řečeno neprofesionál, který soutěží s jedním vlastním koněm a netrénuje nikoho ani ničího koně za peníze).
Kůň zde slouží jen jako rekvizita, posuzuje se pouze předvádějící osoba, jejímž úkolem je předvést rozhodčímu na požadované úloze vypucovaného a nablýskaného koně na ohlávce. V úloze může být krok, klus, zastavení, couvání a obrat vpravo kolem vnitřní zadní nohy. Dále se kůň postaví, aby si jej mohl rozhodčí prohlédnout.
Pohyb předvádějícího, jeho chování a postavení během provádění úlohy je striktně předepsáno.
Soutěž se hodnotí body od 0 do 20.

 

 

 

 

*Parkur*

 

Při parkurovém skákání jde o to, projet celou dráhu s překážkami co nejlépe, tzn. bez trestných bodů, a v co nejlepším čase. V   tomto druhu sportu musí jezdec prokázat souhru s koněm, velmi dobré vedení koně a v neposlední řadě také správný sed jezdce na koni i při skákání.
V parkuru existuje několik stupňů obtížnosti. Od nejlehčího ZM, po nejtěžší TT. Každý stupeň má danou výšku překážek, přes které kůň skáče. V tomto stupni může být překážka nanejvýš o 10 cm vyšší než je požadovaná výška stupně obtížnosti. Např. v stupni L může být překážka nanejvýš 130 cm (120+10 cm).

Zde je přehled všech stupňů obtížnosti:

                                                                    ZM - 80 cm
                                                                    Z - 100 cm
                                                                    ZL - 110 cm
                                                                    L - 120 cm
                                                                    S - 130 cm
                                                                    ST - 140 cm
                                                                    T - 150 cm
                                                                    TT - 160 cm

Když se stane, že kůň překážku nepřeskočí nebo odmítne poslouchat jezdce, dostává trestné body nebo je vyloučen. Samozřejmě na tyto penalizace jsou tabulky.

 

Jelikož stupnic penalizací je více, následující přehled je podle stupnice A:

shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 3 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 6 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo obou = vyloučení
překročení časového limitu za každou započatou vteřinu = 1 trestného bodu, při rozeskakování = 1 trestný bod

 

Podle stupnice C, která se používá na většině světových soutěžích v parkuru:

shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo koně = vyloučení

 

V parkurovém skákání se požívají různé druhy překážek. Existují dva základní druhy překážek: kolmé skoky a oxery.


Kolmé skoky

jsou to vertikální překážky s několika kavaletami uspořádanými jedna na druhou. Je poměrně obtížný, protože kůň má jen málo času uvědomit si výšku skoku. Mají za úkol prověřit schopnost koně skákat do výšky.

                                   

Oxery

jsou to takové překážky, na nichž musí kůň skákat nejen do výšky, ale i do dálky. Jsou sestaveny tak, aby když se jich kůň dotkne, ihned spadli.

                                 

Zeď

 je to svislá překážka namalovaná z namalovaných dřevěných kvádrů se světlejším okrajem. Někteří koně jsou z ní vystrašeny, protože nevidí místo doskoku.
                                 

Dvojbradlí
neboli doublebar

 je vlastně oxer s dvěma řadami stojícími těsně u sebe různě vysokými kavaletami.


Trojbradlí neboli tripplebar

je oxer se třemi řadami stojícími těsně u sebe různě vysokými kavaletami.

 

                              


Křížek

je to nejjednodušší překážka. Skládá se ze dvou kavalet postavenými přes sebe do tvaru písmene X.


Kozí hřbet

tato překážka se moc v soutěžích nevyskytuje. Vypadá jako trojbradní, ale prostřední kavaleta je nejvyšší než první a poslední.


Přírodní skoky

jsou to překážky vyrobené z přírodních materiálů jako jsou nenabarvené tyče nebo forma živého plotu. Tyto překážky jsou obtížné, koně se jim často vyhýbají.

Základní oxer

je jeden z nejtěžších oxerů. Skládá se ze dvou stejně vysokých překážek postavených těsně za sebou a skáčou se jedním skokem


Vějíř

skládá se ze tří kavalet, které vycházejí z jednoho sloupku a rozevírají se do třech, což koni umožňuje skákat na jedné straně jako kolmý skok a na druhé straně jako trojbradlí.


Vodní příkop

existuje ve dvou typech: kombinovaný s kolmým skokem nebo oxerem, nebo širší příkop s nízkým živým plotem před ním. Na doskoku je umístěna bílá páska, aby bylo možno posoudit, zda kůň neudělal chybu.

 

 

V parkurovém skákání existují různé druhy soutěží, jako jsou např. klasická soutěž, dvoufázové skákání (tzv.dvoufázovka) a stupňovaná obtížnost (tzv. postupka).

 

 

 

*Drezura*

 

Drezura je další soutěž, při které jde hlavně o to, aby jezdec s koněm "splynuli", aby jezdec dával jen nepatrné povely a kůň je plnil jakoby sám od sebe. V této soutěži jde o koňské ladné pohyby a jezdcův perfektní sed a držení těla.
Na tento druh sportu se každý teplokrevník nehodí. Drezurní kůň by měl mít velmi ladné pohyby a perfektní elegantní chody. Drezura je jedna z nejtěžších druhů koňských sportů. Stejně jako u parkuru i v drezuře jsou dané stupně obtížnosti. Jsou úplně stejné, liší se jen v tom, že v drezuře se ke stupňům obtížnosti nepojí výška překážek, ale různě těžké drezurní cviky a figury.

Některé drezurní cviky a figury

Couvání

Couvání je rovnoměrný pohyb zpět, ve kterém se nohy zvedají a došlapují v diagonálních párech. Nohy se mají dobře zvedat a zadní zůstávat na rovné čáře. Při couvání kůň, ať stojí nehybně, má zůstat "na přilnutí" a udržet si chuť k pohybu vpřed. Vážnými chybami jsou vzpírání se nebo ukvapenost pohybu, odpor nebo vyhýbání se ruce, uhýbání zádě z přímé linie, rozkročující se nebo neaktivní zadní nohy, vlečení předních nohou.

Kontracval

Je to vlastně cval na jinou nohu. Např. Jezdec, který jedena koni, cválajícím na pravou nohu, při kontracvalu ho nechá cválat na levou. Kontracval je cvik zvyšující ohebnost. Kůň udržuje své přirozené ohnutí ven z kruhu a je postaven na stranu vedoucí nohy. Jezdec se má vyvarovat zkroucení koně, které by způsobilo ztuhnutí a porušení čistoty chodu, musí zabránit vypadávání zádě z kruhu a musí omezit své požadavky ve shodě se stupněm ohebnosti koně.

Obrat kolem předku

Je to figura, při které se kůň zadní částí těla otáčí přes předních nohou, kterými pouze podupává téměř na místě.

Dovnitř plec

Je to figura, při které se kůň odklání od směru pohybu v úhlu asi 30 stupňů. Většinou se provádí u stěny obdélníku, takže se kůň odklání od stěny směrem dovnitř. Vnitřní přední noha kříží zepředu vnější přední nohu. Kopyta zadních nohou směřují dopředu a nekříží se.

 

Poloviční překrok

Je to cvik, při němž se kůň pohybuje diagonálně dopředu a zároveň do strany a je ohnutý ve směru, jímž se pohybuje.

 

Pasáž

Je to pomalý, velmi vysoký klus, který vyvolává dojem, jako by kůň pomalu plul nad zemí. Každý krok je ve vzduchu chvíli zadržen.

 

Piafa

Je to vlastně klus podobný pasáži, jenže kůň stojí na místě.

Každá série cviků má škáru hodnocení od 0 do 10 bodů. Samozřejmě i v drezuře existují trestné body a penalizace.
    Tabulka penalizace:
    1. omyl - 2 body
    2. omyl - 4 body
    3. omyl - 8 bodů
    4. omyl - vyloučen

    Rozhodčí hodnotí jezdce a koně stupnicí od 1 - 10.
    Stupnice:
    10 - vynikající
    9 - velmi dobrý
    8 - dobrý
    7 - dosti dobrý
    6 - uspokojivý
    5 - dostatečný
    4 - sotva dostatečný
    3 - téměř špatný
    2 - špatný
    1 - velmi špatný
    0 - nebyl předveden

Drezura se cvičí a závodí v tzv. drezurním obdélníku. Velikost tohoto obdélníku je 20x40m, ve vyšších stupních a v    mezinárodních soutěžích 20x60m. Drezura se často jezdí za doprovodu hudby, což tento sport povyšuje na umění.

 

Drezurní sedlo

 

 

 

 

*Vozatajství*

 

Využití koně k tahu vozů pravděpodobně v některých oblastech dokonce předcházelo jezdectví. V údolích Tigridu, Indu a Eufratu, v Sýrii i v Egyptě

sloužily válečné vozy bojechtivých říším 2 000 let před naší érou. Tato otevřená, plochá krajina byla ideální pro využití vozů. Dva nebo čtyři koně, zapřažení do lehkého vozíku, zaručovali rychlý transport dvou nebo tří lidí.

Po půldruhého tisíciletí byly závody spřežení národní sporem starého Řecka. První olympijské závody vozů se konaly na 25. olympiádě

v roce 408 př. n. l. Ještě oblíbenější byly závody vozů v římských hipodromech. Soutěžily čtyři týmy a každý z nich podporovalo jedno

politické uskupení, takže šarvátky kolem dostihů byly bezpečnostní záklopkou pro revolučně naladěný římský lid.

 

 

 Řízení povozů neztratilo svůj půvab ani po druhé světové válce, ačkoliv doprava na silnicích vzrostla na míru pro koňmi tažené vozy nepřijatelnou. Byly tedy zorganizovány první přehlídky a vozatajské soutěže a dnes se toto umění třebaže už nemá praktický výnbam, stalo důležitou soutěžní disciplínou.V Evropě mají soutěže spřežení vysokou úroveň. O rozšíření tohoto sportovního odvětví po celém světě se zasloužil zejména princ Philip. Jako prezident Mezinárodní hipologické federace (FEI) sledoval vozatajský meeting v Cáchách (Aachen) v roce 1968 a na jeho podnět se konala první mezinárodní soutěž spřežení v roce 1970.

 

Vozatajské soutěže

Jezdí jednospřeží, páry a vícespřeží a podniky trvají většinou tři dny. První den se jezdí drezurní úlohy, další je maratón, který musí měřit nejméně 23, ale zpravedla 27 km a třetí je překážková jízda (vozatajský parkur), při níž je třeba předvést maximální ovladatelnost a obratnost koní. Současně koně prokáží i svou zdatnost, neboť nastupují po únavném maratónu předchozího dne. U nás má řízení spřežení velkou tradici, soutěže vzkvétají už od 60. let (Zlatá podkova) a vícespřeží našich karosiérů, především kladrubských běloušů jsou zlatým hřebem každého velkého hipického podniku.

 

                   

 

 

 

 

*Dostihy*

 

Nejrychlejší a pro diváky nejspíš nejzajímavější druh závodů jsou dostihy. Je to vlastně závod koní v trysku na určité vzdálenosti.

Na rovinném dostihu se pouze běží po travnaté ploše různých délek. Většina dostihů na světě probíhá nyní podle britského vzoru. Nejoblíbenější a nejkvalitnější dostihy se běhají v Británii a Irsku, ve Francii a v Itálii. Dostihy jsou také velmi oblíbené v Austrálii a na Novém Zélandě, ale největší vliv má multimilionářský dostihový průmysl ve Spojených státech. V ČR funguje od roku 1906 závodiště ve Velké Chuchli, v Karlových Varech a v Pardubicích (steeplechase) - to jsou tři nejstarší.   

Překážkový dostih (steeplechase) - Tyto těžké dostihy přes přírodní překážky jsou ve světě málo oblíbené. Největší steeplechase v Evropě je naše Velká Pardubická, podobná trochu cross country a zahraničními jezdci obávaná pro příliš těžké a nebezpečné překážky. Koně vlastně musí dosáhnout nejen velmi vysoké rychlosti, ale také si nesmí ublížit na žádné překážce a nestratit tak rychlost a pozici. Na těchto závodech se spousta koní zraní a pak musejí být utraceni nebo použity na chov.

Sedla a úbory pro dostihy -
Sedlo pro rovinný dostih je malé, má daleko dopředu vysunuté bočnice bez kolenních opěr a velmi dlouhé posedlí. Pod sedlo se dává kožená dečka s kapsami pro olověná závaží. Tyto sedla váží od 300 g - 1.5 kg.
Sedlo pro překážkový dostih je pevnější konstrukce, má větší bočnice a je opatřené koleními opěrami. Váží 2.4 kg - 4 kg.
Úbor pro jezdce se skládá z vysokých dostihových bot, dostihového barevného dresu, který je určen podle registrované kombinace majitele koně, bílých kalhot, jezdecké čapky a dostihového bičíku, tzv. hecpajč.

Zvláštní druh dostihů je tzv. klusácký dostih. Závodí se vlastně stejným způsobem, akorát tento dostih se běží v klusu. Na to se speciálně chovají a cvičí klusácká plemena, která mají vrozený tento chod např. Francouzský klusák.
Jezdec nesedí na koni jako při normálním dostihu, ale sedí na málém vozíku (tzv.sulka) těsně za koněm sedem rozkročmo, má tedy koňský zadek těsně před rozkročenýma nohama. Kvůli tomu je lepší koňský ocas zastřihávat či splétávat, protože může jezdci vadit v rozhledu, který i tak není nijak velký. Jak by to asi vypadalo, kdyby klusal kůň a jezdcovy by jeho ocas plápolal přímo do obličeje :-))). I když ne vždy se koňský ocas upravuje. Je vždy na jezdci, jestli chce koni ocas upravit.
I klusácký dostih má dva základní druhy závodů: handicapy, při těch se neupravuje hmotnost závodníka, a klasické, kde rozhoduje stáří koně.
Závody se běží na oválné dráze s písčitým oválcovaným povrchem. Úbor pro jezdce je vlastně stejný jako v klasickém dostihu, jen jezdec nemá bičík, protože koně drží oběma rukama.

 

 

*Všestrannost - Military*

 

Všestrannost neboli military vzniklo původně z potřeb testovat způsobilost koní při náročných úkolech pro armádu.

Je to třídenní jezdecká disciplína všestranné jezdecké způsobilosti.

Hodnocení se provádí dle průběžného pořadí po každém soutěžním dni na principu trestných bodů, vítězí jezdec s dosaženým nejnižším počtem bodů po posledním dni.

 

Všestrannost se skládá ze tří jezdeckých disciplín rozdělených po jedné na jeden den:

 

DREZURA - hodnocení provedení předepsaných jednotlivých cviků

elegance + kontrola = jezdec s koněm předvádí v gymnastické souhře povinnou sestavu

Bodové hodnocení: provedení předepsané sestavy, v průběžném pořadí vítězí ten, kdo dosáhne nejnižšího součtu trestných bodů

 

CROSS-COUNTRY - TERÉNNÍ ZKOUŠKA - hodnocení fyzické kondice

odvaha + síla = kůň a jezdec absolvují trasu 32 různých terénních skoků; délka trasy12 km

Bodové hodnocení: zastavení před překážkou = odmítnutí poslušnosti - nejvýše 3 x 20 trestných bodů-poté následuje diskvalifikace

pád koně - vyloučení

pád jezdce - 60 bodů

překročení stanoveného časového limitu - 1s - 1 trestný bod

 

PARKUR - hodnocení poslušnosti a pozornosti koně

přesnost + krása = klasické skoky přes umělé překážky

Bodové hodnocení:

shození překážky - 4 trestné body

zastavení před skokem = odmítnutí poslušnosti  - 4 trestné body

překročení stanoveného časového limitu 1s - 1 trestný bod

 

Všestrannost na olympijských hrách

Historicky zaznamenávalo Československo na olympiádách úspěchy v disciplině jezdectví v období před druhou světovou válkou, kdy bylo armádním sportem a dostávalo se mu zasloužené podpory. Zástupce drezurního ježdění pan Emanuel Thiel v roce 1924 obsadil šesté místo. V roce 1930 z Amsterdamu si zlatou medaili odvezl František Ventura s koněm Elliot ve skokové soutěži. Českoslovenští jezdci se zúčastnili úspěšně i v roce 1936 olympijských her v Berlíně, kde tříčlenný tým ve všestrannosti vybojoval čtvrté místo. Po druhé světové válce se Československo zúčastnilo olympiády v Římě, kde reprezentovali jezdec Šembera a Hrúzik. Naposledy v roce 1992 prošel kvalifikační limit až do Barcelony Jiří Pecháček v disciplině skoky, z důvodu nemoci koně však z bojů odstoupil.
Kvalifikačních závodů se Jaroslav Hatla zúčastňoval po celé Evropě a trénink absolvoval převážně ve Velké Británii, kde strávil celkem sedm měsíců.

 

 

*Endurance-Distanční ježdění*

 

Distanční jízdy jsou soutěže v překonávání dlouhých vzdáleností. Tratě bývají dlouhé 25 až 160 km, přičemž je stanovena minimální rychlost. Ve většině soutěží bývá předepsána minimální rychlost 9 km/h. Povinné jsou veterinární kontroly před startem, během přestávek, v cíli, a také jeden den po soutěži. Tyto kontroly zamezují přílišnému vyčerpání koní. V tomto odvětví jezdeckého sportu hraje kvalitní výstroj ještě významnější roli než v jiných odvětvích. Jezdec tráví v sedle mnoho času, a proto je pro něj i pro jeho koně dobře sedící sedlo nepostradatelné. Čerstvě zakoupené nové sedlo a postroje jsou nevhodné, neboť kůže není dostatečně poddajná a způsobuje odřeniny. Také oblek jezdce musí být pohodlný. Příliš těsné, těžké nebo hrubé oblečení jezdce omezuje a zbytečně vyčerpává.
Kůň musí být minimálně pětiletý, než se můžeme zaměřit na specifický výcvik pro dálkové jízdy. Nejprve je potřeba, aby si kůň zvykl na procházení potoků, jízdu ve tmě, na chůzi po různorodém povrchu apod. Teprve když všechno jde dobře, začneme s kondiční přípravou. Pracovní zatížení pomalu zvyšujeme. To neznamená, že každý den najedeme více kilometrů. Kůň musí pracovat stále více (intenzivněji), ne déle.

Co je důležité aneb co bychom měli mít na paměti:

Měj se na pozoru před příliš sebejistým jezdcem.
Máš-li pocit, že se tvůj člověk stává příliš sebevědomým, měl by's uprostřed soutěže ztratit podkovu, nebo na konci klusové zkoušky trochu zakulhat. To jim zabrání ve zkoušení něčeho tak stupidního jako je "delší jízda".

Balvany na trati nejsou dobré.
Jsou obecně známé tím, že se na nich vyskytují "crew", z nichž na tebe cákají vodu, a také mohou pomoci tvému jezdci zpět do sedla.

Veteriny jsou darem od Boha.
Na veterině máš mnoho příležitostí, jak svého jezdce otrávit, a máš-li štěstí, dokonce jej donutit i sesednout. Sesednul-li tvůj jezdec, obcházej velké balvany velkým obloukem nejméně tři míle.

Lidské bytosti neumí číst mapy.
Sníš-li mapu jezdci ještě před startem, máš možnost lépe a dopodrobna strávit trasy a směry. Můžeš tak snížit pravděpodobnost, že se ztratíš. Jako bonus navíc může tvůj jezdec odložit čas startu, protože bude shánět za snědenou mapu náhradu.

Dobré vědro je pouze vědro s krmením.

Je třeba se vyhýbat chrstnutí vody kdekoli je to možné.
Studená voda na tvém krku ve chvíli, kdy jsi se po posledním kole zrovna zahřál, je - upřímně - urážka, kterou fakt nepotřebuješ. Uvidíš-li někoho s vodou, na poslední chvíli uhni. Budeš-li mít štěstí, vychrstnutá voda tě mine. Budeš-li mít opravdové štěstí, trefí voda je.

V případě ztrhujícího finiše by se měli oba zainteresovaní koně poradit a dohodnout o vítězství.
Nicméně nikomu neublíží, když se rozhodnete až těsně před cílovou páskou, aspoň tím udržíte lidské tvory v napětí. Krom toho můžete dostat extra dávku mrkve za to, že jste se snažili.

Vypadá-li tvá "crew"* znepokojeně, nejsou pravděpodobně ještě úplně připraveni.
V takovém případě se potřebuješ nutně napít (slazená, nebo obyčejná voda stačí, v každém případě to musí být ta, kterou ještě nestihli připravit). Pokud blazeovaně stojí u auta, očividně dobře připravení, neobtěžuj se pitím. Náleduj ostatní koně ještě než na tebe stačí vychrstnout další vodu.

Otevře-li se před tebou krásný travnatý úsek lákající ke cvalu, velmi pravděpodobně jsi někde odbočil špatným směrem.

V poslední veterině si udržuj puls tak asi 2 tepy nad maximální hranicí do doby asi tak jednu minutu před povinným vstupem do veteriny.
Tvého jezdce to zcela určitě neuspokojí.

* Crew jsou podivné humanoidní figurky s vodními nádržkami místo rukou. Většinou představují ty nepříjemnosti s chrstající vodou, ale mohou být i užiteční, protože mají na starosti krmení.

*Voltiž*

 

 

Když se řekne voltiž, ne každý hned ví, o co se jedná. Tato soutěžní disciplína je pro každého jezdce velice důležitá a vůbec není na škodu, voltiž jezdit a tím získat lepší rovnováhu v sedle. Pokud někdo opravdu netuší, co to voltiž je, tak se to pokusím vysvětlit velice zjednodušeně, a to tak, že voltiž je vlastně gymnastika na neosedlaném koni. Kůň vždy pracuje na levou ruku ve cvalu v kruhu o minimálním průměru 13 m. Aby mohl jezdec provádět různé cviky a figury na tomto neosedlaném koni, musí mít kůň postrojen do speciální výstroje, kterou nevidíme nikde jinde, možná by se daly některé části přirovnat k lonžovací výstroji koně.



POSTROJE

 

voltižní obřišník

Voltižní obřišník vybaven dvěma záchytnými oblouky (madly), pro to, aby se jezdec například při obratech mohl přidržovat. Pod voltižní obřišník se klade dečka, aby se neodřel hřbet koně.Po jeho straně je kožená smyčka, která někdy zastává funkci třmenu. Zde je popis tohoto obřišníku.


 


vyvazovací otěže s gumovým kroužkem


Vyvazovací otěže se upevňují k obřišníku a zamezují koni zvednout hlavu, což by způsobilo vyklenutí hřbetu a nevzhlednost pohybů koně.


Pokud si chcete prohlédnout popis kompletní voltižní postroj, klikněte zde.

 

SOUTĚŽE

 

Ve voltiži existuje několik druhů soutěží. Jedna z nich je voltiž ve družstvech (max. 12 členů). Družstvo se skládá z 8 členů, 1 koně, 1 vodiče a 1 náhradního jezdce jednotlivcích nebo dvojicích.


Rozhodčí známkují soutěžící stupnicí od 1 do 10 stejně jako v drezuře.


I ve voltiži můžou cvičit na koních i jezdci s různými tělesnými nebo duševními postiženími. V tom případě se voltiži říká paravoltiž.

*Pólo*

 

 

 

Pólo, které se hraje většinou v trysku je nejrychlejší hra na světě. Jistá forma póla se hrála již před 2 500 lety v Persii a v Číně

a hráli ji muži i ženy. Nazývala se changar - to je v Persii pálka. Název pólo pochází od tibetského slova pulu - míček.  Britští vojáci a civilisté

sloužící v Indii v 19. století si pólo oblíbili a dovezli je do Evropy. Britské pólo se hraje na ponících vysokých 124 cm a pocházejících

ze státu Manipúr mezi Assamem a Burmou, kde je to národní hra. Pólo se v Argentině hrálo poprvé v roce 1877, ale do roku 1930 se tato země stala světovou velmocí číslo jedna v tomto sportu. Argentinští koně, kříženci plnokrevníka s původním domácím criollem, jsou nejlepší na světě.

Pravidla:

 

Pólo poníci mohou mít libovolnou výšku. Tým tvoří 4 jezdci a další dva náhradníci jsou připraveni na koních. Hříště měří 275 x 180 m a je značeno střední čarou a penaltovými čarami ve vzdálenostech 27, 36 a 108 m od základní čáry. Hraje se vrbovým míčkem proháněným brankami vysokými 3 m a širokými 7,3 m. Padne-li branka, hráči si vymění strany. Hráči jsou handicapováni podle svých schopností. Při pólu vysoké úrovně se uhraje až 19 branek, u střední 15 až 18 branek. zápas se dělí na chukkas, kterých je pět ve vrcholných zápasech, v obyčejných čtyři. Poníci se mění po každém oddíle a žádný z nich nenastoupí do zápasu podruhé. Penalty se střílejí za každou chybu, jako za nebezpečné křížení dráhy soupeře nebo srážky. Je také zakázáno najíždět na soupeře bez míče nebo hákovat jeho pálku.

 

 

 

*Skijöring*

 

Šustit si to na lyžích, když vás táhně kůň, musí být skvělý zážitek. Chcete-li začít, stačí mít sedlo, uzdečku a dvě lonže (nebo jednu minimálně 10 metrů dlouhou). Sepnete koncové oko jedné s karabinou druhé a položíte před komoru sedla. Obě lonže pak protáhnete po stranách pod postranicemi sedla dozadu podél boků koně až do ruky lyžaře. Kvůli posunu sedla dozadu někdo používá poprsník (i když tah lyžaře na sněhu je tak mírný, že to není nutné). Na druhé straně je pro zkušené tažné koně přirozenější než lonž.

  

Délka postranic nebo lonží od koně k lyžaři by měla být asi 4 metry. Tato délka stačí, aby nedošlo ke zranění nejen zadníma nohama koně, ale i sněhovými koulemi odletujícími z kopyt. Pro pohodlnější držení spojíme obě lonže nějakou dřevěnou tyčkou.

 

Kůň by měl být dobře přiježděný a pokud ještě nikdy netahal, je potřeba ho na postranní lonže nebo řemeny zvyknout, aby po nich nekopal. A tak jako při zaučování v tahu, zkoušíme nejdříve tahat pneumatiku nebo nějaký trám. Zkušený by měl být i lyžař, když kůň začíná.

 

Tempo zrychlujeme pomalu, je nebezpečné z místa nacválat. Při rychlejším tempu se doporučuje jet trochu stranou stopy koně právě kvůli odletujícímu sněhu.

 

Zem pod sněhem by měla být zmrzlá, aby se koně moc nebořili a nenabalovali do kopyt velké hroudy sněhu. Hlavu chráníme alespoň helmou (pro závodníky v této disciplíně se vyrábí speciální helmy).

 

 

 

*Dámské sedlo*

Tomuto sedlu se často říká "Královna sedel"; ačkoli by to správně mělo být "sedlo královen", protože je na světovou jezdeckou scénu zavedly většinou královské jezdkyně.

Dámské sedlo pochází z doby před 600 lety z královských dvorů evropského kontinentu. Do Anglie je přivezla Anna Česká, manželka krále Richarda II. Před koncem 14. století jezdily anglické ženy po mužsku, rozkročmo. Mnohé nadšené jezdkyně tohoto způsobu používaly až do 16. století, i déle. . Teprve později se ženy zúčastňovaly honů v dámském sedle. Sedlo královny Anny bylo v podstatě modifikací soumarského sedla, na němž bylo upevněno jakési stupátko pro nohy zvané planchette. Jezdkyně seděla v pravém úhlu k ose koně s nohama na stupátku. Pro větší bezpečnost mělo sedlo vpředu roh nebo jakýsi jílec, jehož se jezdkyně mohla držet pravou rukou. Při jízdě v takovém sedle nebyla dáma o moc víc než balík, koně musel vést podkoní. Mnohem praktičtější byla druhá varianta planchette, kde žena seděla bokem za mužem, jenž ovládal koně, protože bokem sedící "cestující" nemohla držet uzdu.

Další významnou úpravu sedla si objednala jiná královna, francouzská  Kateřina z Medici. A tak kolem roku 1580 už mohly jezdkyně sedět v sedle s dalším rohem, umístěným blízko prvního. Pak přibyl ještě jezdecký hák na opření pravé nohy, takže se jezdkyně mohla posadit obličejem dopředu. toto sedlo bylo samozřejmě již mnohem bezpečnější. Kateřinino sedlo přežilo celých 200 let, ale mělo velkou vadu. Bylo velmi nesnadné udržet se v něm na hřbetě koně. Tuto závadu odstranil bezpečnostní popruh, zavedený začátkem 17. století. Upínal se k zadní části sedla a pokračoval dolů, kde se připojoval k podbřišníku. Dámské sedlo prodělalo ještě dlouhou cestu změn, než se na něm dalo jezdit bez bolesti v zádech.

Za vynález revolučních změn v užívání dámského sedla a zcela jiné koncepce terénní jízdy vděčíme zapomenutému pařížskému učiteli jízdy na koni Julesu Charlesi Pellierovi. V roce 1830 vyrobil "skákací hlavu", umístil pod původní dva rohy ještě třetí. Toto zařízení bylo upevněno na kostru sedla a ohýbalo se směrem ven podle levého stehna jezdkyně. Vrchní roh byl brzy potom odstraněn. V tomto sedle mohla již jezdkyně jezdit dost bezpečně a dokonce i přeskakovat překážky, což bylo v sedle se dvěma původními rohy obtížné a nebezpečné.

 

Nové sedlo se dočkalo rozkvětu díky stále rostoucímu počtu Angličanek, které se zúčastňovaly honů se smečkou koncem 19. století. Odvahu jim dodala další královská jezdkyně, Alžběta, císařovna rakouská. Navštěvovala Anglii a Irsko na "sportovních cestách" v letech 1876 a 1882 a získal si pověst vynikající a nebojácné jezdkyně. Pod vlivem jezdkyň, jakou byla skvělá rakouská císařovna, se vzhled sedla opět změnil. Prohloubené posedlí nahradilo po čase posedlí rovnější a jezdkyně seděla na pravém stehně obrácená dopředu. Dříve se musela nepohodlně kroutit, aby se mohla podívat vpřed. Současně s objevením "skákací hlavy" zmizela starobylá a nejistá železná podnožka. Postupně ji nahrazovaly různé typy třmenů, až zůstal moderní bezpečnostní s pojistným řemínkem, který umožňuje rychlé otevření třmene.

Dámské sedlo se běžné objevovalo na honbištích až do 20. let našeho 20. století. Pak zmizely dlouhé sukně a spodničky a nahradily je dlouhé kalhoty a hezké jezdecké sukně. Ženy brzy začaly jezdit po mužsku - rozkročmo. Po 2. sv. válce však nastala renesance dámského sedla. V Británii bylo vzkříšeno v roce 1970 a vznikla velká společnost Ladies Side-Saddle Association, která má nyní více než 2 000 členek. Dámská sedla se opět vyrábějí a na jejich konstrukce se podílejí zkušení experti, takže získávají na kvalitě. Na kontinentě a v Americe se dámské sedlo takového znovuzrození nedočkalo. Většina jezdkyň je považuje za nepohodlné a málo bezpečné. u nás je vídáme jen výjimečně  vskutku krásné kusy lze obdivovat jen mezi exponáty Hipologického muzea ve Slatiňanech u Chrudimi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Žasnu !!!

(Aňulka, 21. 2. 2009 10:54)

Krásné :) :o